22.01.2023 09:57
MILUJU
Nedělní ráno, v kamnech praská oheň, moje káva, venku bílo a já sama doma.
Tychle chvíle klidu se sebou samou miluju.
Klidu...po jaké době jsem zase schopná cítit klid? Mám pocit, že jsem v poslední době
jako Fénix. Chvílí spálená na popel a pak zase povstanu a tak pořád dokola, intenzivně,
posledních pár měsíců. Očistně-spalující proces :-D Věčná bitva Srdce a ega.
Jsou chvíle, kdy cítím klid, kdy si uvědomuji smysl všeho kolem, hlubší význam toho,
co mi do života přišlo a co je potřeba odžít, zpracovat a pochopit. Jenže pak mě
z něj zase nějaká situace, interakce, setkání, vyhodí a já zase jako ten Fénix, shořím.
Jsem za tuhle cestu nesmírně vděčná. Vděčná sama sobě, že si dovolím to CÍTIT.
Že se nežinýruju a pláču, kdy to na mě přijde, pak se zase raduju a jsem ochotná, možná spíš dychtivá to pochopit.
Jenže ouha. Chtít pochopit, odškrtnout a přestat cítit něco, co mi často není pohodlné? Smůla :-D
Ještě si nezažila dost, ještě jsi se tím nenaplnila, nepochopila, tak to tu bude do té doby,
než se tak stane. Dobrý :-D Takže mám prostě důvěru. Důvěru ve Vyšší vedení, že Bůh ví rozhodně víc a líp než já
a že tohle všechno je teď prostě nařadě. Že to, čím procházím má daleko hlubší a vyšší význam, než si dokážu vůbec představit.
A že mám naloženo jen tolik, kolik jsem schopná zvládnout. Všichni to tak máme. Jsme silnější, než si myslíme a Vesmír a Bůh
nás vždy ochraňují a dávkují přesně podle naší potřeby.
A co se stane, když člověk získá odstup od dané situace? Když se vrátí zpět ke svému klidu?
Přestane poslouchat myšlenky ve své hlavě a znovu se zabydlí ve svém srdci?
Přijde zase a jen Láska. Bez hodnocení, bez chtění, bez snahy něco pochopit, bez lpění, jak má to či ono
probíhat, být, vyvíjet se. Jen Láska, která má tolik podob.
Všimli jste si, že se s projevy Lásky setkáváme každý den? Možná si myslíme, že když do našeho života přijde Láska, musí to být něco extatického, fantastického, obří pocit, který nás vystřelí do jiných světů.
Já jsem si tento týden připomněla, že to jsou vlastně tak malé a jemné každodennosti, které mnohdy bereme jako automatiku a už si jich ani nevšimneme. Celý tento týden byl pro mě tak magický. Plný krásných setkání, která rozhodně nejsou náhodná.
Nastartovala jej pondělní ranní káva. Člověk by si řekl, obyčená věc. Ale ne tak úplně, když vám ji přiveze úplně cizí člověk,
který si jen kvůli vám přeorganizuje plán, aby byl u vás včas. Setkání na 5 minut. Tak obrovská výměna energie a ten POCIT.
Tolik Lásky. Hluboké a upřímné pohledy do očí s úplně cizími lidmi. Milá slova staré babičky u kasy v Kauflandu, kdy nešlo o to co, řekla, ale s jakou Láskou v očích a s jakou energií to udělala. Málem jsem se rozplakala. Tohle jsou různé projevy Lásky, tak krásné chvíle. Láska, která je pořád všude kolem. Jen se člověk nesmí ostýchat "to chytat" a posílat zpět :-)
Ještě před rokem bych si neuměla představit, že si s mým kamarádem Jeníkem zase vyznáme Lásku. Prosté "mám tě rád, už dlouho jsem ti to chtěl napsat". Teplo u srdce. Strávený čas s Bohyněmi v Alpách plný magických zážitků, kdy nepřestáváte být v přítomném okamžiku, který je tak krásný a naplňující, že vám nedovolí přemýšlet nad tím, co bude nebo co bylo. Je jen teď a to je dokonale krásné. Setkání na lekcích jógy, to je takový můj evergreen, který ale nikdy neomrzí, naopak se ten pocit navyšuje a narůstá. Péče sousedů. Láska mojí mámy, která tu je pokaždé. Je toho tolik, že by nestačil blog. Jsem požehnaná. Všude kolem mě je Láska. Ve mě je Láska. Já jí jsem. Cítím jí a jasně cítím, jak prýští z mého srdce...
A co mi přináší úlevu a útěchu je vždy PŘIZNÁNÍ. Přiznat si to, co skutečně cítím. Nepotlačovat se, vyslovit se.
A jeden z těch velkých pocitů, které jsem se bála si přiznat je, že miluju. Tohle uvědomění, vyjádření tak
velkého pocitu, mi tak ulevilo. Prostě miluju a dál nic. Baví mě si každý večer jen tak lehnout a vnímat tenhle pocit v Srdci.
Cítím teplo a klid, cítím důvěru a bezpečí, že je to tak v pořádku. Přestala jsem bojovat s tím, že bych neměla, že to
nedává smysl...protože...ne, prostě ticho, cítím a dost. Stejně se to nedá vypnout a já jsem vlastně vděčná, že to cítím :-)
Takže, i když věci nějaký čas nechápeme, tak to nevadí. Když nevíme, co máme dělat, tak to taky nevadí. Prostě jen žijme v radosti a důvěře, v Lásce a klidu svého Srdce, co nejčastěji :-) víc než ve své hlavě se svými myšlenkami :-)
Krásný zasněžený zbytek neděle.
S Láskou v Srdci. Lucka.
MILUJU
Nedělní ráno, v kamnech praská oheň, moje káva, venku bílo a já sama doma.
Tychle chvíle klidu se sebou samou miluju.
Klidu...po jaké době jsem zase schopná cítit klid? Mám pocit, že jsem v poslední době
jako Fénix. Chvílí spálená na popel a pak zase povstanu a tak pořád dokola, intenzivně,
posledních pár měsíců. Očistně-spalující proces :-D Věčná bitva Srdce a ega.
Jsou chvíle, kdy cítím klid, kdy si uvědomuji smysl všeho kolem, hlubší význam toho,
co mi do života přišlo a co je potřeba odžít, zpracovat a pochopit. Jenže pak mě
z něj zase nějaká situace, interakce, setkání, vyhodí a já zase jako ten Fénix, shořím.
Jsem za tuhle cestu nesmírně vděčná. Vděčná sama sobě, že si dovolím to CÍTIT.
Že se nežinýruju a pláču, kdy to na mě přijde, pak se zase raduju a jsem ochotná, možná spíš dychtivá to pochopit.
Jenže ouha. Chtít pochopit, odškrtnout a přestat cítit něco, co mi často není pohodlné? Smůla :-D
Ještě si nezažila dost, ještě jsi se tím nenaplnila, nepochopila, tak to tu bude do té doby,
než se tak stane. Dobrý :-D Takže mám prostě důvěru. Důvěru ve Vyšší vedení, že Bůh ví rozhodně víc a líp než já
a že tohle všechno je teď prostě nařadě. Že to, čím procházím má daleko hlubší a vyšší význam, než si dokážu vůbec představit.
A že mám naloženo jen tolik, kolik jsem schopná zvládnout. Všichni to tak máme. Jsme silnější, než si myslíme a Vesmír a Bůh
nás vždy ochraňují a dávkují přesně podle naší potřeby.
A co se stane, když člověk získá odstup od dané situace? Když se vrátí zpět ke svému klidu?
Přestane poslouchat myšlenky ve své hlavě a znovu se zabydlí ve svém srdci?
Přijde zase a jen Láska. Bez hodnocení, bez chtění, bez snahy něco pochopit, bez lpění, jak má to či ono
probíhat, být, vyvíjet se. Jen Láska, která má tolik podob.
Všimli jste si, že se s projevy Lásky setkáváme každý den? Možná si myslíme, že když do našeho života přijde Láska, musí to být něco extatického, fantastického, obří pocit, který nás vystřelí do jiných světů.
Já jsem si tento týden připomněla, že to jsou vlastně tak malé a jemné každodennosti, které mnohdy bereme jako automatiku a už si jich ani nevšimneme. Celý tento týden byl pro mě tak magický. Plný krásných setkání, která rozhodně nejsou náhodná.
Nastartovala jej pondělní ranní káva. Člověk by si řekl, obyčená věc. Ale ne tak úplně, když vám ji přiveze úplně cizí člověk,
který si jen kvůli vám přeorganizuje plán, aby byl u vás včas. Setkání na 5 minut. Tak obrovská výměna energie a ten POCIT.
Tolik Lásky. Hluboké a upřímné pohledy do očí s úplně cizími lidmi. Milá slova staré babičky u kasy v Kauflandu, kdy nešlo o to co, řekla, ale s jakou Láskou v očích a s jakou energií to udělala. Málem jsem se rozplakala. Tohle jsou různé projevy Lásky, tak krásné chvíle. Láska, která je pořád všude kolem. Jen se člověk nesmí ostýchat "to chytat" a posílat zpět :-)
Ještě před rokem bych si neuměla představit, že si s mým kamarádem Jeníkem zase vyznáme Lásku. Prosté "mám tě rád, už dlouho jsem ti to chtěl napsat". Teplo u srdce. Strávený čas s Bohyněmi v Alpách plný magických zážitků, kdy nepřestáváte být v přítomném okamžiku, který je tak krásný a naplňující, že vám nedovolí přemýšlet nad tím, co bude nebo co bylo. Je jen teď a to je dokonale krásné. Setkání na lekcích jógy, to je takový můj evergreen, který ale nikdy neomrzí, naopak se ten pocit navyšuje a narůstá. Péče sousedů. Láska mojí mámy, která tu je pokaždé. Je toho tolik, že by nestačil blog. Jsem požehnaná. Všude kolem mě je Láska. Ve mě je Láska. Já jí jsem. Cítím jí a jasně cítím, jak prýští z mého srdce...
A co mi přináší úlevu a útěchu je vždy PŘIZNÁNÍ. Přiznat si to, co skutečně cítím. Nepotlačovat se, vyslovit se.
A jeden z těch velkých pocitů, které jsem se bála si přiznat je, že miluju. Tohle uvědomění, vyjádření tak
velkého pocitu, mi tak ulevilo. Prostě miluju a dál nic. Baví mě si každý večer jen tak lehnout a vnímat tenhle pocit v Srdci.
Cítím teplo a klid, cítím důvěru a bezpečí, že je to tak v pořádku. Přestala jsem bojovat s tím, že bych neměla, že to
nedává smysl...protože...ne, prostě ticho, cítím a dost. Stejně se to nedá vypnout a já jsem vlastně vděčná, že to cítím :-)
Takže, i když věci nějaký čas nechápeme, tak to nevadí. Když nevíme, co máme dělat, tak to taky nevadí. Prostě jen žijme v radosti a důvěře, v Lásce a klidu svého Srdce, co nejčastěji :-) víc než ve své hlavě se svými myšlenkami :-)
Krásný zasněžený zbytek neděle.
S Láskou v Srdci. Lucka.
MILUJU
Nedělní ráno, v kamnech praská oheň, moje káva, venku bílo a já sama doma. Tyhle chvíle klidu se sebou samou miluju. Klidu...po jaké době jsem zase schopná cítit klid? Mám pocit, že jsem v poslední době jako Fénix. Chvílí spálená na popel a pak zase povstanu a tak pořád dokola, intenzivně, posledních pár měsíců. Očistně-spalující proces :-D Věčná bitva Srdce a ega.
Jsou chvíle, kdy cítím klid, kdy si uvědomuji smysl všeho kolem, hlubší význam toho, co mi do života přišlo a co je potřeba odžít, zpracovat a pochopit. Jenže pak mě z něj zase nějaká situace, interakce, setkání, vyhodí a já zase jako ten Fénix, shořím. Jsem za tuhle cestu nesmírně vděčná. Vděčná sama sobě, že si dovolím to CÍTIT. Že se nežinýruju a pláču, kdy to na mě přijde, pak se zase raduju a jsem ochotná, možná spíš dychtivá to pochopit. Jenže ouha. Chtít pochopit, odškrtnout a přestat cítit něco, co mi často není pohodlné? Smůla :-D Ještě si nezažila dost, ještě jsi se tím nenaplnila, nepochopila, tak to tu bude do té doby, než se tak stane. Dobrý :-D Takže mám prostě důvěru. Důvěru ve Vyšší vedení, že Bůh ví rozhodně víc a líp než já, a že tohle všechno je teď prostě na řadě. Že to, čím procházím má daleko hlubší a vyšší význam, než si dokážu vůbec představit. A že mám naloženo jen tolik, kolik jsem schopná zvládnout. Všichni to tak máme. Jsme silnější, než si myslíme a Vesmír a Bůh nás vždy ochraňují a dávkují přesně podle naší potřeby.
A co se stane, když člověk získá odstup od dané situace? Když se vrátí zpět ke svému klidu? Přestane poslouchat myšlenky ve své hlavě a znovu se zabydlí ve svém srdci?Přijde zase a jen Láska. Bez hodnocení, bez chtění, bez snahy něco pochopit, bez lpění, jak má to či ono probíhat, být, vyvíjet se. Jen Láska, která má tolik podob.Všimli jste si, že se s projevy Lásky setkáváme každý den? Možná si myslíme, že když do našeho života přijde Láska, musí to být něco extatického, fantastického, obří pocit, který nás vystřelí do jiných světů.
Já jsem si tento týden připomněla, že to jsou vlastně tak malé a jemné každodennosti, které mnohdy bereme jako automatiku a už si jich ani nevšimneme. Celý tento týden byl pro mě tak magický. Plný krásných setkání, která rozhodně nejsou náhodná. Nastartovala jej pondělní ranní káva. Člověk by si řekl, obyčená věc. Ale ne tak úplně, když vám ji přiveze úplně cizí člověk, který si kvůli vám přeorganizuje plán, aby byl u vás včas. Setkání na 5 minut. Tak obrovská výměna energie a ten POCIT. Tolik Lásky. Hluboké a upřímné pohledy do očí s úplně cizími lidmi. Milá slova staré babičky u kasy v Kauflandu, kdy nešlo o to co, řekla, ale s jakou Láskou v očích a s jakou energií to udělala. Málem jsem se rozplakala. Tohle jsou různé projevy Lásky, tak krásné chvíle. Láska, která je pořád všude kolem. Jen se člověk nesmí ostýchat "to chytat" a posílat zpět :-) Ještě před rokem bych si neuměla představit, že si s mým kamarádem Jeníkem zase vyznáme Lásku. Prosté "mám tě rád, už dlouho jsem ti to chtěl napsat". Teplo u srdce. Strávený čas s Bohyněmi v Alpách plný magických zážitků, kdy nepřestáváte být v přítomném okamžiku, který je tak krásný a naplňující, že vám nedovolí přemýšlet nad tím, co bude nebo co bylo. Kdy s úlevou prociťujete, že čas neexistuje, že je jen TEĎ. Je jen teď a to je dokonale krásné. Setkání na lekcích jógy, to je takový můj evergreen, který ale nikdy neomrzí, naopak se ten pocit navyšuje a narůstá. Péče sousedů. Láska mojí mámy, která tu je pokaždé. Je toho tolik, že by nestačil blog. Jsem požehnaná. Všude kolem mě je Láska. Ve mě je Láska. Já jí jsem. Cítím jí a fyzicky vnímám, jak prýští z mého srdce...
A co mi přináší úlevu a útěchu je vždy PŘIZNÁNÍ. Přiznat si to, co skutečně cítím. Nepotlačovat se, vyslovit se. A jeden z těch velkých pocitů, které jsem se bála si přiznat je, že miluju. Tohle uvědomění, vyjádření tak velkého pocitu, mi tak ulevilo. Prostě miluju a dál nic. Baví mě si každý večer jen tak lehnout a vnímat tenhle pocit v Srdci. Cítím teplo a klid, cítím důvěru a bezpečí, že je to tak v pořádku. Přestala jsem bojovat s tím, že bych neměla, že to nedává smysl...protože...ne, prostě ticho, cítím a dost. Teď to takhle prostě mám. Miluju to srdce, tu duši a esenci, které je schovaná pod tím vším...Stejně se to nedá vypnout a já jsem vlastně vděčná, že to cítím :-)
Takže, i když věci nějaký čas nechápeme, tak to nevadí. Když nevíme, co máme dělat, tak to taky nevadí. Prostě jen žijme v radosti a důvěře, v Lásce a klidu svého Srdce, co nejčastěji :-) víc než ve své hlavě se svými myšlenkami :-)
Krásný zasněžený zbytek neděle. S Láskou v Srdci. Lucka.
