ČAS NA ZMĚNU
Tak už je to skoro půl roku, co jsem se přestěhovala do svého vlastního domova. Na místo, které jsem dřív znala jen z projíždění autem do Karlových Varů. Je to krásný příběh a já bych se s vámi o něj ráda podělila.
Asi před rokem, brzy zjara, se okolnosti mého pobývání v pronajatém domku začaly měnit a nevyhovat mi. Prostor, který není váš a není zde vyhlídka, že by mohl být, kde se nedá tvořit s tím správním pocitem, ale přesto místo, které tak milujete i přes všechny okolnosti a zdánlivé mínusy, že se vám nechce nic ZMĚNIT. Dodnes na ten domov, zahradu, okolí, sousedy, ráda vzpomínám...
"Míšo, musím se odstěhovat, tady už to nejde." Volám své nejlepší přítelkyni, kamarádce, která je tu pro mě vždy je, dokáže mi poradit, říct úhel pohledu, pomoct. "No super, tak si konečně koupíš vlastní dům!" Trochu mi zatrnulo, trh s nemovitostmi je jaký je a já začala propadat panice a zoufalství, střídavě. Střídavě s nadějí, vírou, záměrem, s pocitem, že vše je dobro a vše dobře dopandne a zároveň střídavě, že...jednoduše ego a hlava a tisíce myšlenek a důvodů, že to neklapne a půjdu buhví kam.
Mám čas asi půl roku, třeba se vesmírně něco stane a nakonec tu zůstanu, říkám si. Jsem docela klidná, léto je ještě poměrně daleko a smlouva mi končí až v listopadu. I tak nelením a poptávám se v okolí, rozhazuji sítě, sleduji nabídku na internetu a hlavně, hlavně se snažím svými myšlenkami nebránit vesmírné tvorbě, tuším, cítím, že na pozadí vše běží, vše se připravuje, ale přece MUSÍM NĚCO DĚLAT. Týdny a měsíce ubíhájí, pořád nic a já zůstavám docela v klidu, že třeba nakonec tedy opravdu zůstanu tam, kde jsem.
Zvoní telefon. "Dobrý den Lucko, tak už něco máte? Já jen, že už pak od toho listopadu mám nové nájemce." Krve by se ve mě nedořezal. Dobře. Cítím zlost, vztek, bezmoc. No nic, tak teda jo. Nějak to přišlo, přišel TEN pocit a já si řekla, já se konečně ROZHODLA, že si koupím dům.
Uběhl 1 TÝDEN a rezervační smlouva na domek byla podepsána. Čekal na mě, až se rozhodnu. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že je to ono, měla jsem TEN pocit i přesto, že byl ve stavu, který mohl mnoho a mnoho zájemců odradit. Což chápu, protože teď tu byl pro mě.
ROZHODNUTÍ je základ pro všechno, pak se to všechno stane a vy vlastně NEMUSÍTE DĚLAT NIC. A rekonstrukce? Nevím, jak se to celé stalo. Já jí neřídila, to Vesmír, já se snažila jen nebránit.
Sedím tu, dívám se z okna kuchyně na kopce kolem, na modrou oblohu a macešcky za okny a cítím VDĚČNOST, KLID A SPOJENÍ s něčím, co nás převyšuje, co je někde nad námi, k čemu patříme a míříme tam a z čeho je nám dovoleno čerpat. Tak to cítím a je mi s tím krásně.
Krásné JARO! S Láskou, Lucka.
